Zajímá Tě, co si myslí a jaký mají život trenéři v Jdu běhat? Zjisti, co na sebe tentokrát práskla Terka z Prahy. Dozvíš se, čemu všemu se Terka kromě běhání věnuje, co je její neřestí a jaké olympiády se účastnila. Tak čti dál a Terce děkujeme za veselý rozhovor ;)
Baví Tě nějaký další sport kromě běhu, máš i další koníčky?
Od mala jsem do patnácti plavala, ale nebavilo mě to. Teď je to ale jeden z mých oblíbených sportů. Mým neřestným koníčkem je nakupování. Když jsem běhala profi, tak jsem měla pocit, že si zasloužím odměnit se za každý dobrý závod, nebo zkoušku ve škole. Neřestný koníček je nakupování. Jsem outrata. Když jsem běhala profi, tak jsem měla pocit, že si to člověk zaslouží odměnit se za každý dobrý závod, nebo zkoušku. Jsem nákupčí, prostě radost a neřest zároveň. Do loňského roku jsem měla celý život založený na vrcholovém sportu a předtím ještě škola, tak mi to teprve teď začíná opožděně docházet. Byla jsem odříznuta od takových normálních věcí.
Co jsi vystudovala?
Rok jsem studovala medicínu, to mi úplně nešlo dohromady se sportem. Proto jsem začala prezenčně studovat na Karlovce výrobu ortéz a protéz, to byl bakalář, pak jsem tam i učila. Také jsem učila na střední. To mě moc bavilo a baví mě to do teď, mám v oboru spolužáky a kamarády, dál sleduji vývoj. Ráda bych se do oboru vrátila, třeba pomáhat aktivním lidem, aby měli kvalitní protézy. Pak jsem vystudovala inženýra na ČVUT biomedicínské inženýrství. Je to zaměřené na techniku, ekonomii a zdravotní pomůcky, takový projektový manažer ve zdravotnictví.
Pracuješ v oboru?
No… před dvěma roky jsem rozjela projekt běhám s Terez a narazila jsem na plno zajímavých lidí. Jeden klient, věděl, že mám ráda analýzy, a nabídl mi práci na analýze na Ministerstvu zemědělství. Začala jsem tam brigádně a teď tam jsem jako analytik a projektový manažer už rok na plný úvazek. Chtěla bych nasbírat zkušenosti a vrátit se do své vystudované problematiky. Moc mě baví zdravotnictví, ke kterému jsem od mala inklinovala. Když už jsem nemohla být doktorka, tak aspoň teda nějak jinak.
Teď mám svoje stálé klienty, běhám dál a zbytek času trávím na zadku v práci. Pro člověka, co se živil sportem a byl zvyklý na aktivní život pro sebe zaměřený, tak je to najednou takový trochu jiný pohled na realitu, teď už tedy moc dobrý. První dva měsíce mě děsilo, že když budu takhle pracovat až do šedesáti, že mě asi odvezou do nemocnice.
Jo, já vím, že když mě někdo pustí ke slovu, tak se moc nezastavuji. Z atletiky mám přezdívku rádio.
Proč běháš ty sama?
Postupně se mi to změnilo. Běhání mi šlo už od mala, na začátku po plavání mě začal trénovat táta, že by mi to mohlo jít. To bylo na gymplu a začala jsem pod tátou běhat společně s bráchou. Úspěchy nenechaly dlouho čekat. S úspěchy roste chuť. Věnovala jsem se tomu víc a víc. Rodiče mě hodně podporovali a motivovali, ale museli jsme s bráchou studovat prezenčně školu, jinak to prostě nešlo. V tu chvíli jsem asi o tom tak nepřemýšlela, honil mě úspěch. Pak přišla vlna zranění, utržená achilovka a začneš se na vše dívat jinak. Nejdřív s nechutí, že mě to nenaplňuje. V tu dobu přišlo trénování lidí a objevila jsem znovu nadšení pro běhání. Mě běhání po zranění nešlo, čekáš, rveš se a nejde to. Poznání zajímavých lidí a jejich trénování mi vrátilo chuť. Jsem to já, je to můj svět, ve kterém jsem spokojená a nemůžu bez běhání být. Má to pro mě už jiný smysl, není to už honba za úspěchem.
Na jaký sportovní/běžecký výsledek jsi nejvíc hrdá?
Nejvíc na to, že jsem byla na olympiádě. Ruku v ruce s tím, bylo mistrovství Evropy, kde jsem teď už medailistka, protože po pěti letech čtyři holky diskvalifikovaly. Mám bronzovou medaili. V té době, když jsem byla sedmá ve finále, tak to pro mě byl životní úspěch. Nyní mám bronzovou medaili, ale jak se během pěti let posouvalo pořadí, tak medaili měli různí lidé a já na ni nyní již tři čtvrtě roku čekám. Zatím si mohu vyvěsit jen myšlenku. Paradoxní úspěch pro mě byl, když jsem si utrhla achilovku, řekla jsem si, že se vrátím na úroveň, co jsem byla. A to jsem tak nějak dokázala, běžela jsem o pět vteřin svůj osobák. Do plné formy se vracíš dva roky, hodně mě to naučilo a snažím se to předávat dál – regenerace, přetížení, důraz na techniku, cvičení, jídlo. Možná až lidi děsím, ale snažím se mít všechno vyrovnaný.
Co Tě na trénování v Jdu běhat nejvíc baví?
Baví mě to, že mám skupinu, protože jinak trénuji individuálně. Je to úplně jiná zkušenost. Na začátku jsem měla i respekt, že je ve skupince třeba až patnáct holek a chceš, aby z každého tréninku běžkyně odcházela, že jsi si jí všimla, a věnovala se všem. Je to náročný. Pro mě je to velká motivace posunout holky za deset tréninků. Uběhnout pět kilometrů na konci kurzu není žádná sranda. Vím, jaká je to dřina, pět kilometrů dát, když jsi skoro nikdy neběhal, je to úspěch. Pro mě je pozitivní, že se holky vrací, nebo na mě mávají na Hvězdě, nebo Ladronce, že u běhání zůstávají.
Jak se podle Tebe promění běžkyně za desetitýdenní kurz?
Myslím si, že většina přijde taková nesvá, nebaví je běhání a bolí je to. Odchází vnitřně silnější a odhodlanější, prostě ta hlava. I když je každá jiná. A u začátečníků je vidět výrazně změna techniky. Pro mě je cennější, že odcházejí namotivované. Odhodlají se jít běhat, když je ošklivo, horko, v práci nebo doma se něco nedaří, mají v tom formu útěku. Mám ale radějii druhou stránku běhání, mít ráda pocit po běhání. Jak teď pracuji, dívám se na to jinak, jaké to je po práci jít běhat. Je to náročné a holky uklidňuji, že se to rozběhne, první dva kiláky trpíme všichni.
Máš nějakou oblíbenou běžeckou trasu (lokalitu)?
Když jsem začala studovat a běhat v Praze (pozn. red.: Terka pochází z Příbrami), znala jsem jenom Hvězdu a Ladronku. Postupně jsem za klienty projezdila Krč, Modřanskou stezku, Stromovku a Letnou. Pořád se mi líbí Hvězda – je velká, bez bruslařů, dobrý povrch na běhání a připomíná mi to malinko chatu v Brdech. Teď mě bývalý trenér vzal do Divoké Šárky, je to tam taky hezký, ale ten terén je těžký. Nemám to tam moc probádaný, je to tam úplně jiný a divíš se, že jsi ještě v Praze.
Na jakou běžeckou akci se v roce 2017 těšíš?
Běhám Run tour, to je fajn a těším se na Birell noční běh Prahou. Sice loni bylo šílené vedro, ale ta atmosféra stojí za to. Také přijedou naši, taťka mě teď zase trénuje a mamka je takový koordinátor. Máme to zpátky v rodině, je to takový cyklus. Táta mi píše plán a já už zase remcám.
Co se o Tobě málo ví?
No, mám problém, je to někdy pozitivní i negativní, a to moje upovídanost. Řeknu i to, co nevím. Jsem přísná, to se taky ví. Nevím, co by se o mě nevědělo. Řeknu prostě všechno, nemám vůbec žádná tajemství. Zamyslím se nad sebou.
Jak vypadá Tvá ranní rutina?
No, to mám úplně přesně, jsem stereotypař. Říkají mi, že mám celý svůj život jako projekt, musím mít všechno nalajnované. Vstávám v 5:20, zapnu si čaj a běžím do koupelny, tam se namaluji, vyžehlím vlasy, všechno rychle, na to mám přesně vyhrazený čas, než se mi dovaří voda na čaj. Pak si dělám snídaní – bezlepkové musli, sojový jogurt a do toho nějaké ovoce. Sním snídani, vypiji půlku čaje a půlku vyliji, protože vyrážím v 5:50 z domova. Přesně 30 minut na všechno, takhle vypadá moje roční ranní rutina. Kafe si dám až v práci. A někdy jsem chodila ještě půl roku plavat, takže jsem vůbec neměla rutinu, to jsem ráno jela rovnou na bazén. Naštěstí jak není sezóna aquatlonů, tak už zase neplavu.
Terko, prosím popiš nám, co je to aquatlon?
To je disciplína stvořená pro mě. Plavání a běhání. Plave se v bazénu a pak se běží, handicap z bazénu pak musíš zaběhnout. Na jaře jsem vyhrála český pohár, nominovala jsem se na mistrovství Evropy, ale nakonec jsem nejela. To je můj cíl pro příští rok, na který se budu přes zimu připravovat.
Co Tě dokáže při běhání dobře nakopnout, například song?
Někdy, když mě to nejde, tak se na sebe vnitřně tak naštvu, že to ani popsat nemůžu. Když to nejde, tak se musím nějak namotivovat. Neumím si polevit. Jsem malinko agresivní, co se týče mého běhání. Prostě když jsem na sebe přísná, to mě nakopne.
Povíš nám na závěr, něco zajímavého z olympiády v Londýně?
Po sportovní stránce, mi to ani nepřišlo, protože předtím jsem jezdila na univerziády, které jsou podobné jako olympiády, také megalomanské akce. Byla jsem třeba v Číně a Rusku. Líbí se mi, že se všechny sporty propojí, potkáváš ostatní sportovce a vzájemně si fandíte.
Největší zážitek pro všechny z Olympiády bylo jídlo. My jsme chodili čtyřikrát, pětkrát denně do jídelny, ve které byly nejrůznější světové kuchyně. Měla jsem super vstupy na atletiku se sezením nad cílem. V rozbězích jsem běžela s Britkou a když jsme přišly na start, celý stadion vstal a řval jak na rockovým koncertě, taková atmosféra byla pak na finále. To už nikdy nezažiju, ani jako fanoušek. Nebo pak na závěru, jsme byli v gumákách, ukazovali na nás a fotili si nás. Všechny sporty se propojí, potkáváš i ostatní sportovce, vzájemně si fandíš.
